OZNAMOVATEL

Své dotazy týkající se zákona na ochranu oznamovatelů můžete zasílat na tuto adresu:  mnetocny@msp.justice.cz

Obce, jako jediné z veřejnoprávních subjektů, mohou vnitřní oznamovací systémy sdílet v rámci dobrovolných svazků obcí. Sdílení např. na úrovni kraj a obec již možné není.

Obce, které jsou povinnými subjekty mohou vnitřní oznamovací systém sdílet mezi sebou navzájem, a to i v rámci dobrovolného svazku obcí, přičemž titul k této aktivitě vyplývá z existujících právních předpisů. Zřízení vnitřního oznamovacího systému bude pro obce výkonem jejich samostatné působnosti dle § 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přičemž platí, že obce mohou dle § 46 uvedeného zákona v rámci výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat, mj. se sdružovat do dobrovolných svazků obcí podle § 49 a násl. uvedeného zákona.

S nabytím účinnosti zákona dochází ke zrušení citovaného nařízení. Osoba, která po dobu účinnosti nařízení vlády č. 145/2015 Sb. vykonávala funkci prošetřovatele, se následně může stát, resp. velmi pravděpodobně stane, příslušnou osobou podle zákona, pokud ji výkonem této činnosti povinný subjekt pověří.

Pokud pověřenec pro ochranu osobních údajů či správce osobních údajů obdrží v souladu GDPR žádost o přístup k osobním údajům a informacím, které se týkají agendy ochrany oznamovatelů, nebudou se takovou žádostí zabývat a předají ji k vyřízení příslušné osobě.

Příslušná osoba pak vyhodnotí, zda osobní údaje žadatele dle GDPR zpracovává, a následně posoudí, zda je s ohledem na limity stanovené zákonem žadateli možné vyhovět. Příslušná osoba bude muset zejména posoudit, zda by vyhověním žádosti subjektu údajů nemohlo dojít k maření prošetřování oznámení, ztížení přijetí nápravných opatření či odhalení totožnosti oznamovatele.  O výsledku posouzení žádosti pak příslušná osoba informuje přímo žadatele, bude-li takový postup adekvátní.

Pro určení, zdali má subjekt povinnost zavést oznamovací systém, je rozhodující počet zaměstnanců dne 1. ledna příslušného kalendářního roku. Počet zaměstnanců najímaných na krátkodobé pracovní smlouvy (např. sezónní práce) v průběhu roku nehraje roli, pokud tito zaměstnanci nemají platnou pracovní smlouvu i k 1. lednu.

Pokud se jedná o otázku jiných pracovních úvazků, tak i pro veřejnoprávní subjekty analogicky platí to, co je uvedeno v důvodové zprávě k § 8 odst. 1, písm. b): „Za zaměstnance se kromě zaměstnanců v pracovním poměru považují jak osoby vykonávající práci na základě dohod o práci konané mimo pracovní poměr, tak i osoby s částečným úvazkem a zaměstnanci agentury práce.“  Pokud se jedná o částečné úvazky, tak zákon hovoří o zaměstnancích, a proto se pro účely zákona počítají fyzické osoby a nikoliv úvazky.

Okruh trestných činů, na něž se vztahuje oznamovací povinnost je vymezena v § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Státním orgánům pak § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ukládá obecnou oznamovací povinnost. Tyto povinnost nejsou zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen „ZOO“) dotčeny.

V § 2 odst. 1 písm. a) ZOO se za oznámení považuje mj. jednání, které má znaky trestného činu. Příslušná osoba navrhuje povinnému subjektu opatření k nápravě nebo předejití protiprávního stavu v návaznosti na podané oznámení [viz § 11 odst. 1 písm. b) ZOO].  Povinný subjekt pak má povinnost   přijetí vhodných opatření k nápravě nebo předejití protiprávního stavu v návaznosti na podané oznámení [viz § 9, odst. 2 písm. g) ZOO]. Na základě posouzení oznámení, v jehož rámci bude posuzováno i to do jaké míry má oznamované jednání znaky trestného činu, může být takovým opatřením k předejití protiprávního stavu i podání trestního oznámení.

V § 20 odst. 2 ZOO se uvádí: „Informace o totožnosti oznamovatele a osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) až h) je možné poskytnout jen s jejich písemným souhlasem, ledaže jsou příslušná osoba nebo pověřený zaměstnanec povinni tyto informace poskytnout příslušným orgánům veřejné moci podle jiných právních předpisů“. Orgánem veřejné moci, vůči nimž se příslušná osoba nemůže dovolávat mlčenlivosti, budou tak patřit i orgány činné v trestním řízení. Neznamená to ovšem, že v případě podání trestního oznámení příslušná osoba musí automaticky uvádět osobní údaje oznamovatele. Naopak lze doporučit případné podání trestního oznámení bez těchto údajů a poskytnout je až na základě žádosti orgánu činného v trestním řízení.

V § 4, odst. 3. zákona č.  171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů se uvádí:

„Jde-li o oznámení, které neobsahuje údaje o jménu, příjmení a datu narození, nebo jiné údaje, z nichž je možné dovodit totožnost oznamovatele, náleží oznamovateli a osobám uvedeným v odstavci 2 písm. a) až h) ochrana podle tohoto zákona a jiných právních předpisů od okamžiku, kdy jejich totožnost vyjde najevo tomu, kdo je může vystavit odvetnému opatření.“

Na nakládání s anonymními oznámeními se tedy nebudou aplikovat postupy stanovené návrhem zákona (zejm. co se týká posuzování jejich důvodnosti, poučovací povinnosti, navrhování nápravných opatření atd.), dokud nedojde k odhalení totožnosti oznamovatele.

Pokud tedy není známa identita oznamovatele, nemůže oznamovatel z povahy věci uplatnit odvetná opatření a stejně tak anonymní oznamovatel se nemůže dovolávat ochrany zákona.

V zásadě je možné systém outsourcovat popsaným způsobem. Tyto společnosti nemohou systémy sdílet, ale mohou využít právě outsourcingu. Hranice mezi sdílením a outsourcingem může být v mnoha ohledech nejasná, což je do značné míry důsledkem textace výchozí Směrnice. Základním odlišovacím znakem by v případě podnikatelských seskupení nicméně měla být funkční a datová oddělenost oznamovacích kanálů (včetně přijímání a prošetřování oznámení, evidence oznámení atd.) Oznámení z různých povinných subjektů by tedy neměla „padat“ do jednoho oznamovacího kanálu – k jedné příslušné osobě. Využití jedné technické platformy, pokud v jejím rámci je zachována funkční oddělenost, není problematické.

Uvedenou problematiku zákon neřeší, podstatné je z pohledu zákona funkční oddělení různých oznamovacích systémů, a nikoliv způsob financování v rámci jednoho podnikatelského seskupení.

Nemůže. Hranice 250 zaměstnanců platí pro všechny sdílející subjekty zvlášť bez ohledu na to, zda se jedná o členy jednoho podnikatelského seskupení či nikoliv.

Jedna příslušná osoba může vykonávat svou činnost pro více povinných subjektů a oznamovacích systémů.  Ovšem také platí, že v případě povinných subjektů, které oznamovací systém mezi sebou nemohou sdílet, může být volba jedné příslušné osoby problematická, protože takovéto řešení je typické pro sdílení.

Ano, bude se jednat o outsourcing ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o ochraně oznamovatelů. Takto je možné outsourcovat celý vnitřní oznamovací systém (včetně příslušné osoby). Pokud je nicméně osobou pověřenou vedením vnitřního oznamovacího systému entita, která je sama povinným subjektem ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů (např. mateřská společnost), je nezbytné, aby vnitřní oznamovací systémy obou povinných subjektů byly důsledně odděleny. To mimo jiné znamená, že nesmí docházet k přesunu informací uvedených v oznámeních a příslušné osoby musí být odlišné.

V § 9 odst. 2 se uvádí: „aby se s podanými oznámeními mohla seznamovat pouze příslušná osoba a aby byl dodržen zákaz poskytnout údaje podle § 20“. Budou-li zachovány zákonné požadavky na zachování důvěrnosti oznámení, tedy nebudou-li sdíleny údaje o totožnosti oznamovatelů a dalších chráněných osob (přičemž nelze nepřiměřeně zasahovat ani do osobnostních práv osob, proti kterým oznámení směřuje), je možné informace o oznámeních sdílet. Považujeme však za nutné upozornit na to, že výše uvedené údaje a informace nesmějí být seznatelné ani z obecných sdílených informací (např. ze skutkových okolností, které jsou v oznámení popsány).

Ano.