Pomohla vám tato stránka?
Děkujeme vám za zpětnou vazbu.
Nejčastější dotazy FAQ
Své dotazy týkající se zákona na ochranu oznamovatelů můžete zasílat na tuto adresu: mnetocny@msp.justice.cz
Obce, jako jediné z veřejnoprávních subjektů, mohou vnitřní oznamovací systémy sdílet v rámci dobrovolných svazků obcí. Sdílení např. na úrovni kraj a obec již možné není.
Obce, které jsou povinnými subjekty mohou vnitřní oznamovací systém sdílet mezi sebou navzájem, a to i v rámci dobrovolného svazku obcí, přičemž titul k této aktivitě vyplývá z existujících právních předpisů. Zřízení vnitřního oznamovacího systému bude pro obce výkonem jejich samostatné působnosti dle § 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přičemž platí, že obce mohou dle § 46 uvedeného zákona v rámci výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat, mj. se sdružovat do dobrovolných svazků obcí podle § 49 a násl. uvedeného zákona.
S nabytím účinnosti zákona dochází ke zrušení citovaného nařízení. Osoba, která po dobu účinnosti nařízení vlády č. 145/2015 Sb. vykonávala funkci prošetřovatele, se následně může stát, resp. velmi pravděpodobně stane, příslušnou osobou podle zákona, pokud ji výkonem této činnosti povinný subjekt pověří.
Pokud pověřenec pro ochranu osobních údajů či správce osobních údajů obdrží v souladu GDPR žádost o přístup k osobním údajům a informacím, které se týkají agendy ochrany oznamovatelů, nebudou se takovou žádostí zabývat a předají ji k vyřízení příslušné osobě.
Příslušná osoba pak vyhodnotí, zda osobní údaje žadatele dle GDPR zpracovává, a následně posoudí, zda je s ohledem na limity stanovené zákonem žadateli možné vyhovět. Příslušná osoba bude muset zejména posoudit, zda by vyhověním žádosti subjektu údajů nemohlo dojít k maření prošetřování oznámení, ztížení přijetí nápravných opatření či odhalení totožnosti oznamovatele. O výsledku posouzení žádosti pak příslušná osoba informuje přímo žadatele, bude-li takový postup adekvátní.
Pro určení, zdali má subjekt povinnost zavést oznamovací systém, je rozhodující počet zaměstnanců dne 1. ledna příslušného kalendářního roku. Počet zaměstnanců najímaných na krátkodobé pracovní smlouvy (např. sezónní práce) v průběhu roku nehraje roli, pokud tito zaměstnanci nemají platnou pracovní smlouvu i k 1. lednu.
Pokud se jedná o otázku jiných pracovních úvazků, tak i pro veřejnoprávní subjekty analogicky platí to, co je uvedeno v důvodové zprávě k § 8 odst. 1, písm. b): „Za zaměstnance se kromě zaměstnanců v pracovním poměru považují jak osoby vykonávající práci na základě dohod o práci konané mimo pracovní poměr, tak i osoby s částečným úvazkem a zaměstnanci agentury práce.“ Pokud se jedná o částečné úvazky, tak zákon hovoří o zaměstnancích, a proto se pro účely zákona počítají fyzické osoby a nikoliv úvazky.
Okruh trestných činů, na něž se vztahuje oznamovací povinnost je vymezena v § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Státním orgánům pak § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ukládá obecnou oznamovací povinnost. Tyto povinnost nejsou zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen „ZOO“) dotčeny.
V § 2 odst. 1 písm. a) ZOO se za oznámení považuje mj. jednání, které má znaky trestného činu. Příslušná osoba navrhuje povinnému subjektu opatření k nápravě nebo předejití protiprávního stavu v návaznosti na podané oznámení [viz § 11 odst. 1 písm. b) ZOO]. Povinný subjekt pak má povinnost přijetí vhodných opatření k nápravě nebo předejití protiprávního stavu v návaznosti na podané oznámení [viz § 9, odst. 2 písm. g) ZOO]. Na základě posouzení oznámení, v jehož rámci bude posuzováno i to do jaké míry má oznamované jednání znaky trestného činu, může být takovým opatřením k předejití protiprávního stavu i podání trestního oznámení.
V § 20 odst. 2 ZOO se uvádí: „Informace o totožnosti oznamovatele a osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) až h) je možné poskytnout jen s jejich písemným souhlasem, ledaže jsou příslušná osoba nebo pověřený zaměstnanec povinni tyto informace poskytnout příslušným orgánům veřejné moci podle jiných právních předpisů“. Orgánem veřejné moci, vůči nimž se příslušná osoba nemůže dovolávat mlčenlivosti, budou tak patřit i orgány činné v trestním řízení. Neznamená to ovšem, že v případě podání trestního oznámení příslušná osoba musí automaticky uvádět osobní údaje oznamovatele. Naopak lze doporučit případné podání trestního oznámení bez těchto údajů a poskytnout je až na základě žádosti orgánu činného v trestním řízení.
V § 4 odst. 3. zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, se uvádí:
„Jde-li o oznámení, které neobsahuje údaje o jménu, příjmení a datu narození, nebo jiné údaje, z nichž je možné dovodit totožnost oznamovatele, náleží oznamovateli a osobám uvedeným v odstavci 2 písm. a) až h) ochrana podle tohoto zákona a jiných právních předpisů od okamžiku, kdy jejich totožnost vyjde najevo tomu, kdo je může vystavit odvetnému opatření.“
Na nakládání s anonymními oznámeními se tedy nebudou aplikovat postupy stanovené zákonem (zejm. co se týká posuzování jejich důvodnosti, poučovací povinnosti, navrhování nápravných opatření atd.), dokud nedojde k odhalení totožnosti oznamovatele.
Pokud tedy není známa identita oznamovatele, nemůže oznamovatel z povahy věci uplatnit odvetná opatření a stejně tak anonymní oznamovatel se nemůže dovolávat ochrany zákona.
V zásadě je možné systém outsourcovat popsaným způsobem. Tyto společnosti nemohou systémy sdílet, ale mohou využít právě outsourcingu. Hranice mezi sdílením a outsourcingem může být v mnoha ohledech nejasná, což je do značné míry důsledkem textace výchozí Směrnice. Základním odlišovacím znakem by v případě podnikatelských seskupení nicméně měla být funkční a datová oddělenost oznamovacích kanálů (včetně přijímání a prošetřování oznámení, evidence oznámení atd.) Oznámení z různých povinných subjektů by tedy neměla „padat“ do jednoho oznamovacího kanálu – k jedné příslušné osobě. Využití jedné technické platformy, pokud v jejím rámci je zachována funkční oddělenost, není problematické.
Uvedenou problematiku zákon neřeší, podstatné je z pohledu zákona funkční oddělení různých oznamovacích systémů, a nikoliv způsob financování v rámci jednoho podnikatelského seskupení.
Nemůže. Hranice 250 zaměstnanců platí pro všechny sdílející subjekty zvlášť bez ohledu na to, zda se jedná o členy jednoho podnikatelského seskupení či nikoliv.
Jedna příslušná osoba může vykonávat svou činnost pro více povinných subjektů a oznamovacích systémů. Ovšem také platí, že v případě povinných subjektů, které oznamovací systém mezi sebou nemohou sdílet, může být volba jedné příslušné osoby problematická, protože takovéto řešení je typické pro sdílení.
Ano, bude se jednat o outsourcing ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o ochraně oznamovatelů. Takto je možné outsourcovat celý vnitřní oznamovací systém (včetně příslušné osoby). Pokud je nicméně osobou pověřenou vedením vnitřního oznamovacího systému entita, která je sama povinným subjektem ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů (např. mateřská společnost), je nezbytné, aby vnitřní oznamovací systémy obou povinných subjektů byly důsledně odděleny. To mimo jiné znamená, že nesmí docházet k přesunu informací uvedených v oznámeních a příslušné osoby musí být odlišné.
V § 9 odst. 2 se uvádí: „aby se s podanými oznámeními mohla seznamovat pouze příslušná osoba a aby byl dodržen zákaz poskytnout údaje podle § 20“. Budou-li zachovány zákonné požadavky na zachování důvěrnosti oznámení, tedy nebudou-li sdíleny údaje o totožnosti oznamovatelů a dalších chráněných osob (přičemž nelze nepřiměřeně zasahovat ani do osobnostních práv osob, proti kterým oznámení směřuje), je možné informace o oznámeních sdílet. Považujeme však za nutné upozornit na to, že výše uvedené údaje a informace nesmějí být seznatelné ani z obecných sdílených informací (např. ze skutkových okolností, které jsou v oznámení popsány).
Ano.
Z § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně oznamovatelů vyplývá povinnost zavést vnitřní oznamovací systém rovněž městským částem s méně než 10 000 obyvateli, jestliže jsou zároveň veřejnými zadavateli ve smyslu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Veřejní zadavatelé jsou osvobozeni od povinnosti zavést vnitřní oznamovací systém pouze v případě, že splňují jednu z podmínek podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 1 nebo 2 zákona o ochraně oznamovatelů.
Tedy v případě, že se jedná o
- obec (nikoliv městskou část) s méně než 10000 obyvateli nebo
- právnickou osobu zaměstnávající k 1. lednu příslušného kalendářního roku v průměru méně než 50 zaměstnanců, založenou nebo zřízenou za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu a nemající průmyslovou nebo obchodní povahu, pokud kraj nebo obec ji převážně financují, uplatňují v ní rozhodující vliv, jmenují nebo odvolávají většinu osob, které jsou členy jejího statutárního nebo kontrolního orgánu, anebo v ní mají přímo nebo nepřímo podíl větší než 25 %.
Sdílení
Limit 249 zaměstnanců stanovený jako podmínka pro sdílení vnitřního oznamovacího systému v § 8 odst. 3 zákona o ochraně oznamovatelů se vztahuje na každý povinný subjekt zvlášť. Pokud chtějí povinné subjekty vnitřní oznamovací systém sdílet musí mít každá méně než 250 zaměstnanců. Počty jejich zaměstnanců se tedy nesčítají ani neprůměrují.
Zároveň je potřeba pamatovat na podmínku, že sdílení je možné pouze za předpokladu, že každý povinný subjekt má určenou osobu alespoň k plnění úkolů podle § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně oznamovatelů. Z čistě jazykového výkladu ustanovení by vyplývalo, že i v režimu sdílení podle § 8 odst. 3 by každý povinný subjekt měl mít určenou („svoji“) příslušnou osobu alespoň k plnění úkolů podle § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně oznamovatelů, tj. k přijímání oznámení a vyrozumívání oznamovatele o jeho přijetí. V opačném případě by dovětek „jestliže určí osobu příslušnou k plnění úkolů podle § 12 odst. 1 a 2“ ztrácel svůj význam a byl nadbytečný. Z druhé strany se však domníváme, že účelem tohoto ustanovení je primárně zajistit, aby oznamovateli byla k dispozici příslušná osoba, která bude způsobilá přijímat oznámení v jazyce oznamovatele a také s ním v tomto jazyce komunikovat, včetně toho, že bude připravena oznámení přijmout k žádosti oznamovatele v zákonné lhůtě (nejdéle do 14 dnů) osobně. Pokud je tato podmínka zachována, lpění na určení samostatných příslušných osob pro každý sdílející povinný subjekt v režimu § 8 odst. 3 by mohlo představovat přepjatý formalismus.
Nelze nicméně vyloučit, že jiné orgány veřejné moci (orgány inspekce práce, soudy) by mohly dojít k opačnému závěru, než ke kterému jsme dospěli my. Ministerstvo spravedlnosti ostatně není oprávněno poskytovat závazný výklad právních norem, a to ani těch, které má ve své gesci. Předmětné stanovisko tak představuje pouze poskytnutí metodické pomoci ve smyslu § 14 písm. b) zákona o ochraně oznamovatelů.
Outsourcing
Outsourcing podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně oznamovatelů je možný bez ohledu na počet zaměstnanců povinného subjektu. Takto je možné outsourcovat celý vnitřní oznamovací systém (včetně příslušné osoby). Pokud je nicméně osobou pověřenou vedením vnitřního oznamovacího systému entita, která je sama povinným subjektem (např. mateřská společnost) ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, je nezbytné, aby vnitřní oznamovací systémy obou povinných subjektů (outsourcujícího i outsourcovaného) byly důsledně odděleny. To mimo jiné znamená, že nesmí docházet k „přelévání“ informací uvedených v oznámeních evidovaných v oddělených systémech („datová oddělenost“) a rovněž příslušná osoba spravující vnitřní systém pro outsourcující povinný subjekt by měla být odlišná od příslušné osoby spravující vnitřní systém pro outsourcovaný subjekt.
Outsourcing u zahraničního subjektu
Zákon nezakazuje outsourcing vnitřního oznamovacího systému u zahraničního subjektu. Je nicméně nutné mít na paměti zejména povinnost stanovenou v § 12 odst. 1 zákona o ochraně oznamovatelů, upravující povinnost příslušné osoby přijmout na žádost oznamovatele oznámení osobně (v přiměřené lhůtě, nejdéle však do 14 dnů ode dne, kdy o to oznamovatel požádal). Tato povinnost musí být splněna i v případě, že je vnitřní oznamovací systém částečně či kompletně outsourcován.
Sdílení v rámci koncernu
Pokud je za splnění zákonem stanovených podmínek vnitřní oznamovací systém sdílen, podává oznamovatel oznámení v rámci tohoto sdíleného systému s vědomím toho, jaké jsou příslušné osoby. Dalšího souhlasu tedy není třeba. Obecně nicméně platí, že pokud bude příslušnou osobou osoba pro oznamovatele nedůvěryhodná, nic mu nebrání obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti (externí oznamovací systém).
ALE!
V případě sdílení vnitřního oznamovacího systému se zahraniční mateřskou společností (za splnění výše uvedených podmínek) je nutné umožnit oznamovateli toto odmítnout a požadovat prošetření u povinného subjektu v ČR. V případě sdílení vnitřního oznamovacího systému mezi povinnými subjekty podle českého práva se souhlas oznamovatele nevyžaduje.
Ano. Vztah zastupitele k zastupitelstvu není vztahem zaměstnaneckým, nicméně zastupitelé spadají do kategorie osob vykonávajících práci nebo jinou obdobou činnost podle § 2 odst. 3 písm. e), tedy osob vykonávajících funkci člena orgánu právnické osoby. Zastupitelstvo je kolektivním orgánem obce (§ 67 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), jehož členy jsou zastupitelé. Volená veřejná funkce zastupitele (§ 70 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) je pak nepochybně funkcí člena orgánu (zastupitelstva) této veřejnoprávní korporace (čl. 101 odst. 3 Ústavy), tedy právnické osoby veřejného práva. Výše uvedené platí obdobně pro zastupitele kraje (§ 31 a násl. zákona č. 129/2000 Sb., o krajích).